Použití pojmu vůně, parfém ve větách.
Nejlépe si pamatuje, co vytvářel, dělal, kreslil, napodoboval, také vůně, chutě a pohyb. Přichvátal z hyacintové vůně svého příbytku s obvyklým rozpačitě radostným pohledem. Konečně ho zarazila vůně tak silně, že mu mlsavost déle na stoličce posedět nedala. Příjemná vůně vonných tyčinek a jalovcových větviček pálících se pod oltářem. Svěží vzduch horský a blahodějná vůně smrkův nahradily děvčátku chůvu i matku. Vlažným vzduchem se jako nějaký nesnesitelný dryák z automatu nesla vůně plumerii. Bylo před polednem a otevřenou stěnou přinášel větřík vůně z okolních zahrad. Každý den, každá chvíle dne měly jiné barvy, vůně, hudbu, snivost, příhodu. Přilákala ji vůně, anebo ví ze zkušenosti, že na dně květu najde kapku medu. Do vůně jejích vlasů se začala mísit nepříjemná, nasládlá vůně stromu. Vůně zelené stráně i její zelený stín nás objaly i všecko v pokoji. Mech ten voní jako fialky a ta vůně člověku v zimě jaro připomíná. Ale proč mne se ostýchá? Do ložnice vcházela vůně trav a fialek. Do omamné vůně, vycházející dýmem z koru, vykládaného tyrkysy. Když jsem ji odzátkoval, linula se z ní výrazná mandlová vůně. Všude čpěla vůně, z každého lístečku, z každé travičky. Lesem, kvapícím temnem stísněným, silná se plížila vůně. Její vůně a barva jsou okrasou života, nikoli jeho podmínkou. Jaká vůně, řekl, mírová vůně! Chléb pro spásu země. Ta vůně v něm vyvolala pocit vyčerpáni a úmorné nudy. Vůně akátů otevřeným oknem vnikala s chladem večera. Ucítil náznak neznámé vůně, pižmové a kořeněné. Sladká kovová vůně krve ohřívala zatuchlý vzduch. Nebyl součástí smečky, ale ta vůně byla podobná. Do chřípí mu stoupala vůně santálového dřeva. Místnost naplnilo šedé světlo a vůně deště. Vůně ohně na mne působila značně nostalgicky. Konečně vzduch, večerní chlad, vůně jara. Snažil jsem se určit, odkud vychází vůně. Také omamná vůně stromu byla skutečná.
Pro zajímavost:
