Hledáte kapka = špetka, slza, ždibec, krůpěj?

Použití pojmu špetka, slza, ždibec, krůpěj ve větách.

Již první hlídky, skupiny drobných meteorů padaly na Zemi, jako první krůpěje přicházející bouře. Paní Šafaříková, slzíc radostí, mně s největší vroucností štěstí přála k budoucímu svazku. Bouře umlkla, oblaky černé se rozpustily v déšť a husté krůpěje bičovaly rozčeřené vlny. Tak vzdychla po svém dlouhém mnohokráte slzami přetrženém vypravování bledá žena. Velmi se zetmělo záclonou tmy, připojené do výše hvězdami jako svítícími slzami. Kéž by to byla poslední slza, která padla z Věřiných očí na pařížskou dlažbu. Popelka mlčky odešla, ale oči se jí slzami zalily pro tu nelaskavost hrdých sester. Odpoledne šly jsme do školy, kde nás nevěsta a vdaná dcera její přijaly slzící. Úzkostně se na něj skrze slzy dívala a hledala v jeho tváři známku slitování. Tyto krůpěje schovám co důkaz tvé náklonnosti a pokropím jimi krásnou růži. Ti nešťastní Angličané mají mnoho milionů slzí na těch vyschlých duších. Líbal mě, měla jsem vlhké tváře slzami a jeho polibky, slzami snad nás obou. Teplá, horkými slzami polita byla tvář Johanny, tvář Hedviky jako z mramoru. Tvář skrývá se do malebných záhybů bílého roucha, skrápějíc ho slzami. Tak drahá byla sůl, že by za špetku byli lidé tím nejvzácnějším platili. Oba vzali nyní Soběslava za ruce a slzíce za jich vysvobození děkovali jemu. Bratře Bohdane! vy jste sobě přál, aby Bohuslava vašemu citu slze věnovala. Vysoko vyvstala žíla čelní a veliké krůpěje potu padaly s bledého čela. Mezi stromy se zastavila, sundala si brýle a setřela si z obličeje stopy slz. Hleděla jsem na něho překvapena a dojata, proudy slzí se mi hrnuly z očí. Bylo jí ale přitom teskno a mnohá tajná slza kápla s sebou do truhličky. To bylo radostných slzí, to bylo ptaní! Nyní začala Mařenka vypravovat. Stařenka se zachvěje, udělá kříž a dvě slze padnou na sepjaté ruce. Slza leskla se na jeho šedých obrvách, když obrázek Bohušovi podával. Za to však slze jak hrachy skutálejí se mu přes tu chvíli do talíře. Není trpčí žal než ten, který v sobě nemá ani špetku vznešenosti. Ten kdykoli zpíval, vypustil vždycky z úst krůpěj krve jako rubínek. Jen plakal, a rukou brzy slzy utíral, brzy ty dvě krásné hlavy hladil. Se slzami v očích běžela cestou vzhůru podél zdi k hlavnímu vchodu. Čelo ovinula jí věncem ze slziček, pod hlavu ustlala zeleného mechu.

Pro zajímavost: